Stejné holičství, jiná zkušenost

Už je to pár pátků co jsem se nechal naposled ostříhat, a abych předešel obvyklé kedlubnovatosti mého vlasového porostu na mé hlavě, zašel jsem k holiči. K černochům. Maník co mě stříhal minule byl busy a do parády si mě vzal jeho kolega. Předtím stříhal mentálně postiženého kluka, nejspíš autistu, a ten se chudák bránil, vzpouzel a vůbec protestoval jak se dalo. Asi má strach když mu někdo jezdí ostrým strojkem po hlavě, pomyslel jsem si a nasedl na holičské křeslo. Přišla chvíle prozření a já se bezezbytku ztotožnil s pocity toho kluka. Tenhle holič, ačkoliv odvedl skoro tak dobrou práci jako ten minule a trvalo mu to třetinu času, měl v rukou cit postřelené slonice s feferonkou v zadku zuřivě chránící svá mláďata před lovci. Jsem se bál že mi to chce vzít i s kůží, obzlášť nepříjemné to bylo když mi bral fousy na krku. Při stříhání vršku hlavy mě za ten krk pro změnu chytil jak slepici před popravou, no prostě krutor! On snad předtím stříhal vězně před popravou někde v Africe nebo co, nebo se poprav přímo účastnil. Nervózně jsem mu proskenoval ruce a ačkoliv jsem nenašel žádné šrámy alá Rambo, pár jizev na předloktí bylo. Skutečně se mi ulevilo, když jsem po dvaceti minutách z křesla smrti... pardon, křesla holiče mohl vstát, zaplatit svých devět Liber a jít zase zametat.