Nechte se ostříhat u černochů!

Již delší dobu mě tížila nutnost změnit svůj odrostlý, šikmou brokolici připomínající účes na něco civilizovanějšího. A jako obvykle jsem se k tomu nemohl ve svém volném čase dokopat (to bylo běžné už v Praze, kde jsem, narozdíl od Londýna, měl holičství deset kroků od baráku. No dobře, dvacet kroků). Nezbývalo tedy, než to udělat v nevolném čase, tedy v pracovní době, od čehož mě odrazovala jediná věc - mé pracoviště se nachází, jak již jistě víte, v Harlesdenu, aneb čtvrti kde po třetí hodině bělocha nepotkáte (to mají metaři padla). Holičství je tam sice hafo, ale stále jsem se nějak nemohl odhodlat do nějakého zajít z obavy, že nebudou vědět co si se mnou počít, zvyklí stříhat výhradně kudrnaté Afričany, a vzejde z toho něco hrozného. Jaký to omyl! Dnes o polední pauze jsem zaparkoval barrow před holičstvím a vstoupil. Zatímco jsem čekal až na mě přijde řada, se zájmem jsem sledoval počínání dvou mladých týpků, kteří zhruba deseti strojky a pěti nástavci na každý z nich ladili (rozuměj leštili) plešku jednomu a asi milimetrové kudrny druhému klientovi. Když na mě přišla řada, řekl jsem dredatému Somálci že to chci po stranách co nejkratší až skoro dohola a nahoře delší. Na nic víc už se neptal a jal se na mně vystřídávat tři strojky a osm nástavců, s tím že každý před použitím pečlivě dezinfikoval, což jsem v žádném jiném holičství neviděl. K mému velkému překvapení mě i oholil (není moc příjemné když vám cizí ruka šmátrá strojkem, byť jen elektrickým, po krku, obličeji a pod nosem), dokonce použil stejný typ strojku jako mám já. Po čtyřiceti minutách neuvěřitelného piplání, které by v bělošském holičství zabralo nanejvýš patnáct minut, mi za devět Liber vytvořil takový účes, jakého by v bělošském holičství za patnáct minut v životě nedosáhli. Naposled mě takhle dobře ostříhala jedna paní, která už ve Vršovicích nepracuje a bohužel se mi ji nepodařio vypátrat. Takže už vím kam budu chodit k holiči!