Hóří hóří hóří...

Všechno je jednou poprvé, a já dnes poprvé v životě volal hasiče ke skutečnému požáru (místo obvyklého sdělení, že jim hoří v kamnech).
To si tak v půl šesté ráno tlačím barrow na svůj beat, zrovna si upravuji sluchátka a chystám se pustit do uší trochu heavy metalu, když v tom pár metrů od sebe slyším hlasité zasyčení a vidím jak se ze země valí oblak černého dýmu s nezaměnitelným pachem kyanidu. A sakra, napadá mě, co teď? Tam něco vyhořelo, měl bych snad zavolat hasiče? Ale vždyť to jen zasyčelo a začoudilo, žádný plam... WHOOOOMMMMM!!! Ve světle třímetrového flambé si všímám, že na budově kterou zášleh olíznul je taková oranžová cedulka s nakreslenou kyslíkovou bombou. Vědomí, že tady není možnost quickloadu, mě drží v bezpečné vzdálenosti, odkud okamžitě vytáčím linku 112 (anglická tísňová čísla na policii, hasiče a pohotovost doteďka neznám). Dispečerka mě nenechá ani pozdravit a rovnou se ptá, zda chci hasiče nebo sanitku, načež mě přepojuje, já ríkám co mám na srdci a s příslibem že tam hned vyráží pomoc mizím i s barrow do jiné ulice. Jelikož se žádný další zášleh ani kouř neobjevují, napadají mě pochybovačné myšlenky a s přihlédnutím na anglické poměry dostávám obavy, aby po mně nechtěli uhradit marný výjezd. To by bylo drahé. Pomalu začínám doufat, že nakonec nepřijedou, když v tom se (15 minut po zavolání) zpoza rohu řítí ne jeden, ale rovnou dva hasičské trucky, vyskakuje posádka v plné polní a když jim ukazuji místo požáru, v jejích očích se zračí jasná myšlenka "a kvůli tomuhle nás vytáhli z půl šesté ráno z postele?", zatímco já v duchu jásám, že se aspoň maličký plamínek na té elektroinstalaci udržel. Dělníci tam předělávají v zemi kabeláž a zřejmě došlo ke zkratu zrovna ve chvíli, kdy jsem šel kolem. Hezký začátek směny, že?