Recenze Soldier of Fortune Payback - Vraťte Johna Mullinse!

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Soldier of Fortune: Payback // Hodnocení: 51% // Cena: ? // Minimální hardware: CPU 2GHz, 1GB RAM, GeForce 6800/Ati X800, 3GB HDD // Lokalizace: ? // Platforma: PC // Vydavatel: Activision Value // Výrobce: Cauldron // Distributor: ? // Žánr: doomovka

Klady: zbraně, grafika, létající končetiny Zápory: bugy, systém ukládání pozic, mizerná AI, fyzika, krátkost, zklamání

Verdikt: -10 za bugy, -10 za krátkost, -10 za neuspokojivé ustřelování končetin, -20 za zklamání a je to jasný průměr. A to jedno procento navíc? Čtěte recenzi.

Může za to změna vývojáře, nízký rozpočet či vydavatel? Nevíme a nechceme nikomu křivdit, leč nelze popřít, že dílo slovenského Cauldronu se nedá s původním titulem od Raven Software absolutně srovnávat.

Zelenáč s kulometem
John Mullins byl frajer, měl charisma i styl a byla radost s ním zažívat nepopsatelně brutální jatka, která si každý fanoušek série SOF zamiloval. Kéž by se totéž dalo říct o jeho nástupci, jakémsi žoldákovi jehož jméno ani po dohrání hry neznám (snad proto, že tam vůbec nezazní). Mé sympatie si nový protagonista nezískal ani svými pohnutkami (honba za osobní pomstou), ani slabošským skuhráním při smrti či zranění, ani patetickými dialogy předcházejícími souboje s bossy. Šplhnul si jen jednou, a to když chladnokrevně zastřelil neozbrojeného teroristu po ukončení výslechu. Mimochodem, když už je řeč o bossech, souboje s nimi jsou opravdu stylové. Půl hodiny naháníte úplně obyčejného chlapa, jenž má pod čepicí desetinásobný počet hitpointů.

Boogie starýho bugaře
První šok přišel už v menu. Zapomeňte na jakoukoli možnost grafického nastavení krom rozlišení. Nedisponujete-li zrovna nejmodernějším hardwarem, máte prostě smůlu, detaily snížit nelze. Na druhou stranu nejsou výjimkou ani stížnosti hráčů s nejnovějším železem (Gf8800 apod.), jimž se SOF3 seká prostě proto, že je zabugovaný stejně jako před lety nechvalně proslulý SiN. Na Win Vista si pak bez patche nezahrajete vůbec. Dalším běžným bugem je, že uprostřed hraní zmizí vytyčený cíl (k němuž jste vedeni takovou tou šipečkou pro blbečky, ve striktně lineární hře skutečně potřebné), nebo že místo další místnosti v cestě stojí černá zeď a nelze jít dál. Naštěstí tvůrci zvolili geniální systém ukládání pozic (žádné autosavy, quicksavy ani hráčské profily, jen checkpointy), díky čemuž NEmusíte dělat celou misi znova, NEpřijdete o personalizovaný výběr zbraní a hlavně se vůbec NEmusíte vztekat, že vás takováhle pitomost zdržuje od postupu. On totiž Payback je tak krátký, že si tím aspoň prodloužíte herní dobu z nějakých pěti na šest, možná sedm hodin.

Festival zbraní
Ačkoliv Payback nabízí přes dvacet typů kvérů, což je jeden z jeho dvou kladů, kvůli krátkosti hry si je stihnete užít leda v multiplayeru (2-12 hráčů a klasické mody). Přesto o nich rád pohovořím nejen proto, že o zbraních hovořím rád, ale protože tady se autoři očividně snažili. Ačkoliv Rádoby Mullins pobere jen dva kvéry plus pistoli a granáty, na začátku každé mise si vybírá ze vskutku široké palety moderních samopalů, kulometů, brokovnic, pistolí, sniperek a výbušninometů, s nimiž je vyloženě radost pracovat, ačkoliv i tady se najde pár chybek. V prvé řadě je to nevyladěnost zaměřování: kalachem dáte headshot přes celé údolí, ale s Desert Eaglem se stěží trefíte na dvacet metrů. O stacionárním kvéru v kulometném hnízdu nemluvě. Spíše kosmetickou výtkou pak je, že i při zacílení normální muškou zůstane na obrazovce veliký kurzor (zčervená když zaměříte nepřítele). Navíc jste většinou nuceni kvér brzy zahodit a přejít na to, co vypadne z mrtvých teroristů a jsou do toho náboje. Krátkou pochvalu si naopak zaslouží jedna z brokovnic, která jakoby Quakovi 2 z kódu vypadla, a díky níž si Cauldroni vysloužili ono bezvýznamné plus a jedno procento navíc v hodnocení. Prostě vědí jak zapůsobit na city pamětníka.

Mutilace končetin. Je to skutečně takové žůžo?
Oddělování různých částí těla od sebe je to, co děla Soldiera Soldierem, to je bez debat. Když jste v prvním díle této krvavé série vzali Desert Eagle a ustřelili někomu haksnu, kulometem odpreparovali ruku a půl hlavy, brokovnicí vytvořili břišní průduch či expresní liposukci, působilo to v rámci mezí „opravdově“. Měli jste prostě pocit, že jste tu nohu fakt ustřelili a ležící pahýl měl takříkajíc svou váhu. Jenže v Paybacku je všechno jinak. Mutilace je stále velmi detailní, ale nepřináší žádnou satisfakci. Noha se dá ustřelit pomalu i pistolkou a jakmile jí oddělíte, chová se jako by byla z papíru, vůbec v ní necítíte tu skutečnou podstatu ustřelené hnáty. Zapomeňte taky na hrátky se sniperkou, kdy nic netušícího nepřítele pomalu zbavujete partií, brýlemi počínaje a levou půlkou hlavy konče. Tady je likvidace velmi rychlá a třeba takový headshot vždycky skončí instantním zmizením palice a objevením se červeného aerosolu. Skutečně uspokojivé, alespoň než je všechny okoukáte, jsou jen animace zraněných a umírajících, kteří se ještě chvilku snaží odplazit, odběhnout, nebo prostě stojí na místě a krvácí, dokud nepadnou mrtví. Neméně orgastický je i vodotrysk nohou a rukou při výbuchu granátu.

Vizuální orgie střídá vystřízlivění
Grafika je druhým ze dvou kladů SOF3 a nutno říct, že je skutečně úchvatná. Domácí CloakNT engine prostě umí a pokud hru spustíte, užijete si to. Kouzelně působí džungle, hluboké kaňony i rozbombardované město na blízkém východě, ale to nic není proti té nejkrásnější hornaté krajině, jako jsem kdy ve hře viděl (než jsem pustil Crysis). Vykouřit teroristy v Afghanistánu znamená být oslněn slunečním HDR žárem odrážejícím se od naprosto dokonale vymodelovaných skal, díky nimž bych snad byl ochoten i přiznat, že se mi ta nehostinná a nepřátelská krajina, plná ozbrojených zločinců, fakt líbí. Stejný pocit vyvolala i zchátralá pouštní vesnice zarostlá křovím, obehnaná rozbouranými zdmi a posetá prachem, kamením a všemožným harampádím jak u Šoltyse na dvoře. Pozitivní dojem z prostředí korunují všudypřítomné, dokonale digitalizované Tatry 815, ruské Zily a Žigulíky. Proto je s podivem, že dokonalým exteriérům kontrastuje naprosto fádní, omšelý a obyčejný interiér poslední mise, kde byste pixel shader hledali stejně marně, jako odraz v zrcadle. Toto vystřízlivění mě vrhlo několik let nazpátek, do doby kdy stejně fádně vypadající SOF2 byl novinkou.

Obžalovaný povstaňte
Kdo nezná sérii Soldier of Fortune, může Payback považovat za průměrnou střílečku s pěknou grafikou a vysokým faktorem brutality, jež dohraje během pár hodin a naštve ho několik nepříjemných bugů. Kdo však před lety stříkal blahem při jatkách s Johnem Mullinsem, bude teď stříkat vzteky a zklamáním.