 |
Většina cest začíná na letišti.
Na noc v Aucklandu jsem byl připraven. |
Sobota, 10. května 2014
Právě sedím v autobuse na trase Soul-venkov a začínám psát svůj deník. Za pár hodin budu na jihu jižní Koreje, kde začne můj 735 kilometrů dlouhý pochod. Nejdřív mě však čeká pět hodin jízdy, ideální příležitost něco napsat. Poprvé v životě jsem v Asii (nepočítám-li mnohá letiště) a jsem plný dojmů z úplně nového, neznámého, fascinujícího světa.
Soul jsem zvládnul bravurně, a to navzdory menší komplikaci v podobě horského kola, které si ve velké krabici vezu ze Zélandu domů. Hodně mi pomohl Juno, místní týpek kterého jsem sehnal přes
Warmshowers.org (Couchsurfing pro cyklisty) a který mě v Soulu ubytoval, zařídil úschovu kola a pomohl mi se tu rozkoukat.
Hned po přistání ze mě opadla nervozita z nadcházející velké neznámé; letiště totiž vytapetovali nádhernými fotkami korejských hor a při pohledu na to, co mě čeká, jsem se začal přiblble usmívat a nemohl jsem přestat; dva roky střádaný plán se konečně stává skutečností. Se zbrusu novou krosnou Gregory Baltoro 65 a velkou krabicí jsem vyrazil do hlavního města, asi hodinu jízdy metrem z letiště (které vůbec není v Soulu, jak jsem se domníval, ale na uměle vybudovaném ostrově u města Incheon). Metro je moderní, prostorné, tiché a pohodlné, a díky vícejazyčným nápisům se v něm dá snadno zorientovat. Přestože jsem byl široko daleko jediný běloch, nikdo si mě nevšímal a všichni upřeně civěli do svých obřích pádlofonu, které tady má úplně každý. Jestli jsem si kvůli něčemu připadal nepatřičně, nebyla to moje běloba, ale můj provizorní (už dva roky) telefonek LG za 25 dolarů.
 |
| Zakáz stání nebo panáček-kolečko-robot-hokejka? |
První krůčky a slova
Samostatnou kapitolu si zaslouží korejština, která mě zaujala už v letadle. Sice nerozumím ani slovo, ale když letuška tak krásně melodicky zašvitořila, že letíme do turbulencí a že se máme připoutat, znělo to jak šepot vánku v korunách stromů. Až mnohem později jsem pochopil, že ne každý mluví jako letuška. Takový opilý korejský zemědělec když se začne hádat se sousedem, to je jako střelba z ucpaného kulometu. Co mě opravdu dostalo, to bylo písmo (
hangul). Úplně první dojmy z jejich hieroglyfů bych definoval jako mžitky před očima, které vystřídalo pobavení, když jsem začal rozeznávat jednotlivé symboly a popustil uzdu fantazii při jejich pojmenovávání. Sněhulák, barová stolička, robot, robot na barové stoličce, robot s hokejkou, hrnec s pokličkou, převrácený hrnec s pokličkou, pán v klobouku s klackem v ruce, kolečko na stole, domeček se stříškou, apod. Nejvíc mě pobavilo korejsky napsané mléko. Kolikrát už jsem tohle viděl na dveřích od WC...
우유 UYU 지리산 JI RI SAN
Dost ale bylo mléka, teď zase vážně. Korejština je bezesporu těžká řeč, ale abecedu mají, jakmile pochopíte její základní princip, poměrně jednoduchou. Juno mi vysvětlil, že každé z 24 písmen vyjadřuje určitý zvuk, stejně jako á, bé, cé, dé... a jediný rozdíl je v tom, že oni nepíší písmena v řadě za sebou jako my, ale seskupují je do slabik a z těch teprve skládají slova. Třeba JI-RI-SAN (san = hora).
Dojmy ze starodávného královského paláce trochu kazí okolní mrakodrapy...
Než se úplně zamotám do dešifrování panáčků s kloboukem a robotů s hokejkou, radši se vrátím k popisu Soulu. Ono tedy není moc co popisovat, protože jsem poměrně záhy odjel, nepřijel jsem se přece plácat v desetimilionovém městě. Z památek jsem navštívil jeden z pěti královských paláců (
Chang-do) a tradiční starokorejskou čtvrť, a jinak jen všední život ve městě - provoz v ulicích, spěchající lidi, obchody, předraženou turistickou čtvrť, davy řinoucí se z metra jak horda skřetů z jeskyně, asijské nápisy protkané množstvím angličtiny (Starbucks, Paris Baguette...), atd. Všude elektronika - v metru televize, v nádražních čekárnách televize, v autobusu televize, na záchodech televize... a všude lidi co ty televize ignorují, protože si na pádlofonu mohou přímo na ulici pustit vlastní televizi v HD kvalitě. V Tesku, které se tady jmenuje HomePlus, vedle místních piv najdete třeba Budvar, Plzeň, Kozel Dark a Brouczech a na regálech tablety s běžící reklamou na vystavené zboží.
Ulička lásky a a místní street art. Fantazii se meze nekladou.
Korea má 50 milionů obyvatel a většina z nich je natěsnaná ve městech, v
maličkých bytech kterých jsou plné paneláky. Už z letadla mě dostal pohled na obrovská, nevzhledná, šedá a depresivně působící sídliště. Před chvilkou jsem si při pohledu z okénka na vteřinu myslel, že nejsem v jižní Koreji ale na jižním městě...
 |
| V místních autobusech je jen 28 míst, ale jsou jak v business class. |
Chtěl bych psát dál, docela mě to baví a dálnice je natolik kvalitní, že to vůbec nedrncá, ale nemám už o čem, další dojmy teprve přijdou. Tak snad jen závěrem úvahu o psychice. Mám neskutečně neskutečný pocit z toho, že se to fakt děje, že cestuji neznámou zemí kde mi nikdo nerozumí, já nerozumím nikomu, a chystám se na vlastní pěst do úplného neznáma. Naposled jsem to zažil před čtyřmi lety ve Finsku, kde taky anglicky moc lidí nemluví. Ano, byl jsem sice na Zélandu a v Austrálii, prošel jsem Pyreneje a prostopoval půlku Evropy, ale stejně mám při každé nové cestě stejný pocit nejistoty, a opustit vlastní komfortní zónu je pro mě dost obtížné. Dnešek je toho příkladem - nemohl jsem se z Junova bytu skoro hnout, neustále jsem si vymýšlel nové záminky proč se ještě zdržet, i když jsem dobře věděl, že to je jen prokrastinace, že stačí udělat první krok a pak už to půjde samo. Upřímně závidím lidem, kteří tohle nepociťují a do každého dobrodružství se pouštějí s nadšením, těší se na to neznámé prostředí, na chaos kolem sebe, a vůbec jim nedělá problém vylézt z ulity. Kdybych nevěděl, že to stejně udělám a necouvnu, myslel bych si, že jsem posera. Ale nejsem, jen je vždycky těžké udělat první krok. V takových chvílích mi hrozně chybí parťák, morální opora. Spoléhat vždy jen sám na sebe je těžké. No nic, dost sebezpytování, čeká mě krásná dovolená a první krok už mám za sebou.
 |
| Jiri-san |
Na chvíli zpátky u propisky, v jiném autobuse. První kontakt s Koreou mimo hlavní město byl úspěšný. Po čtyřhodinové jízdě limuzínobusem a šlofíku na nesmírně komfortních sedačkách jsem dorazil do města Jinju, kde jsem přestupoval. Naštěstí oba spoje jedou ze stejného nádraží, takže nehrozilo zabloudění v ulicích, kde si připadám jak na jiné planetě. Proběhla i první interakce s naprosto totální jazykovou bariérou - koupě lístku. Naivně jsem si představoval, že ukážu název města kam chci a dostanu jízdenku. Omyl. Paní začala něco povídat a jaksi nechápala, že jí nerozumím ani písmeno, načež se přitočil nějaký pán a zřejmě ve snaze mi pomoct začal taky něco povídat a gestikulovat. Je to nezvyk, něco potřebovat a nedokázat se vůbec, ale vůbec dorozumět. Po pěti minutách gestikulace jsem pochopil, že pán neříká "těší" protože mě rád vidí, ale protože mi nabízí odvoz taxíkem za 45000 wonů (asi 30€). Když jsem odmítl, kupodivu nenaléhal, jen ještě chvíli smlouval a když viděl že to nemá cenu, odešel a ukázal mi správné okénko kde si koupit lístek (za 5900 wonů). Později jsem se dozvěděl, že smlouvání za taxi je nelegální a i když mohla být nabízená cena férová, někteří taxikáři toho prý zneužívají, v cílové stanici si řeknou o víc peněz a když zákazník odmítá zaplatit, zavolají policii a nepokrytě lžou, že domluvená cena byla jiná. Cizinec pak může skončit na pár hodin ve vězení a v horším případě dostat i záznam do rejstříku, kvůli čemuž prý někomu odmítli prodloužit pracovní vízum. Tyto informace nemohu osobně potvrdit, mám je od amerického páru, který tu už několik let žije a pracuje.
No nic, zpátky k mé cestě. Na nádraží se se mnou pak dal do řeči ještě jiný pán, docela slušnou angličtinou a přátelsky, nezištně si chtěl povídat - odkud jsem a kam se chystám, jestli jsem na dovolené, a tak. Narozdíl od Soulu tady moc bledých tváří nepotkají, tak jsou vždycky zvědaví. Pána udivilo, že se chystám jít pěšky přes celou Koreu, a že nejsem Američan, nýbrž Čech. Nakonec mi pomohl sehnat plyn do vařiče v místním krámku a šel si po svých. Ze shánění plynu jsem měl obavy, ale povedlo se a k večeři budou nudle!
