První den

Ráno: Začlo to už ráno. Jak dopadla rozlučka s Unim a Hukusem už víte, takže nemusím vysvětlovat jak jsem ráno vypadal. Původně jsem chtěl decentně popít, dát doutník a kolem půlnoci to rozpustit, jenže moji hosté mě opouštěli kolem páté ráno (nebo šesté?). Ledva jsem se uložil ke spánku, zjistil jsem že je mi blbě, takže jsem si spořádaně přinesl k posteli kýbl, během pěti minut vydatně zvrátil vypité víno, zase vstal, došel to vylít do záchoda, vypláchl kýbl a šel zase spát. To bylo kolem půl sedmé... zbytek vypraveni v clanku.
Budíček: ve tři čtvrtě na osm, kdy otevírala přepážka na letišti, mě budila matka s tím, že musíme jet. Já byl stále těžce pod vlivem a bylo mi špatně. V tu chvíli jsem proklínal spontánní a naprosto nečekaný vývin rozlučkové akce.

Jízda Prahou a odlet: město bylo samozřejmě totálně zacpané, u Prašného mostu jsme snad deset minut stáli bez popojetí o jediný centimetr. Na letišti jsme zaparkovali u nového terminálu, jelikož jsem se mylně domníval, že odtamdud pojedu. Místo toho jsem pěšky prokmital celou halu až na začátek starého terminálu a pět minut před zavřením přepážky jsem se nechal odbavit. Při té příležitosti jsem zjistil, že v hektickém opuštění domova jsem si nevzal připravenou hotovost v Librách. Naštěstí se mi do šrajtofle nějak dostalo pár tisíc Korun, takže jsem je v rychlosti a za dost nevýhodného kurzu (o 3kč dráž než v bance) vyměnil ve směnárně a utíkal k pasové kontrole. Stále s těžkou motolicí a (naštěstí pojízdným) příručním zavazadlem jsem začal hystericky hledat odletovou bránu. Vše se nakonec v dobré obrátilo a já se ocitl sedící v letadle.
Let: po patnácti letech zase letím! Hlava už se mi přestala motat, zato žaludek byl jako na vodě. Pro jistotu jsem se ujistil že blicí pytlík je po ruce, ale naštěstí nebyl potřeba. Vzlet ani přistání mě tentokrát tolik nevzrušovaly, i tak jsem si je však užil. Samotný let byl prostě normální - dvě hodiny nudy a naštěstí žádné turbulence. Dovolil bych si poznamenat pár poznatků z letadla Airbus 3něco britské společnosti Easyjet. Zaprvé mě překvapilo, že navzdory všem těm humbukům ohledně terorismu a bezpečnostních opatření je pilotní kabina v přímém kontaktu s prostorem pro pasažéry, dokonce jsme před letem na viděli na pilota. A hned vedle jeho dveří je záchod. Taky mě překvapilo, že letušky, ač britky (všeobecně považované za opak krásy), byly celkem pohledné, i když nic extra.
Přílet: ty jo, z příletové haly do hlavní haly jezdí vláček, to je supr! Dle instukcí poskytnutých mi od Michala se dostávám k autobusu a rázem na dálnici. To ježdění vlevo a nastupování do autobusu z druhé strany je psycho.
Příjezd do Londýna: ze Stanstedu je to do města hodina cesty. Tak jsem tady. Tady je ale černo!!! Samej černoch, Ind, Pakistánec a hrstka bělochů. To je brutus nezvyk. Staré známé double deckery jsou dávno vyřazeny z provozu a nahrazeny novými. Nahoře jsem zatím nejel. Londýnská architektura je děsná! Zajímavý kontrast klasických domečků (uvnitř děsně malinkých) s otlučenými paneláky.
Setkání: s Michalem jsem se setkal po více než půl roce, pěkně jsme pokecali, on byl celý šťastný že jsem mu přivezl cigára, teď se marně snaží zapojit Playstationa (stará televize ho nebere). A já už končím, je tady stará 15ka monitor ze kterého už mě brutálně bolí palice.