Dopařené hry za rok 2016

Co nám dnes zazpíváte, pane Kocáb?

Z krátkosti tohoto článku je zřejmé, že jsem toho v roce 2016 moc nenapařil. Kromě ledna a února, kdy jsem neměl nic lepšího na práci, na to nebyl vůbec čas. V březnu jsem se přestěhoval do městečka Canmore ve Skalistých horách a uprostřed té nádhery měl plné ruce práce s chozením, lezením a dalším zdoláváním místních vrchů kdykoli byla možnost se urvat z mých tří zaměstnání. Opravdový zájem ve mně vzbudily jen dvě hry - Tomb Raider a nový Doom - na které jsem si tak tak našel čas.

Léto jsem pak strávil na Great Divide MTB Trail, pět tisíc kilometrů dlouhé cyklostezce z Kanady do Mexika napříč Skalistými horami, abych se vzápětí přesunul na západní pobřeží Kanady, blízko Vancouveru, kde mě čekaly tři měsíce plného nasazení v jednom z místních vinařství (nikoli sběrem hroznů, nýbrž obsluhou strojů při samotné výrobě vína). V tom období se mi nějakým zázrakem povedlo dohrát několik modifikací do Dooma, což jsou stejně ty nejlepší hry - rychlé, odpočinkové, jednoduché a nesmírně zábavné. V prosinci jsem se vydal do jižní Ameriky a počítač nechal doma. Takže tady je výčet všech jedenácti her dopařených v uplynulém roce.

Assassin’s Creed Syndicate je povedený návrat ke kořenům série
a zážitek ve formě objevování historického Londýna.

ASSASSIN’S CREED SYNDICATE

Dopařeno 26.1.16 v 19:30, první hra roku 2016. Splněny všechny hlavní i vedlejší mise a vysbíráno skoro všechno co šlo. Celková splněnost hry 97%.

K Syndicate jsem přistupoval s velikým očekáváním, ale i se značnou mírou skepse. S očekáváním proto, že Londýn je nesmírně zajímavé téma; se skepsí proto, že jsem po AC3 žádný nový díl nehrál a zanevřel jak na sérii, tak na celý Ubisoft (za což může jejich výroba her přes kopírák a plytkost otevřeného světa).

Syndicate nezklamal a po jeho dohrání mohu s potěšením prohlásit, že se mi hra moc líbila. Odprostím-li se od obligátního sběrfestu všelijakého harampádí a od dnes již tradičního urážení hráčovy inteligence neustálým napovídáním, je Syndicate vysoce kvalitní kousek. Náplň misí je různorodá a zajímavá, souboje jsou plynulé a mají příjemný spád, byť jsou maximálně zjednodušené, a příběh drží pěkně pohrmadě, i když nejde o nic převratného. Zábavné jsou i historické postavy, i když mě trochu mrzí, že nebylo víc odkazů na perzóny typu Sherlocka Holmese či doktora Jekylla, ovšem datadisk Jack the Ripper to docela kompenzuje.

Myslím, že mám nové oblíbené pozadí...

Ke sběrfestu a urážení lidské inteligence ještě dodám, že mě o to víc potěšila (a překvapila!) přítomnost skutečných hádanek v podobě Secrets of London, tzn. Tajných bedýnek, které lze najít pouze pomocí fotografií zobrazujících kousek místa, kde se daná bedna nachází. Žádná další nápověda, žádná mapa, prostě jen fotka a hráči hádej, kde to asi může být.

Hlavní devizou Syndicate ale není herní náplň, nýbrž úžasně a do nejmenších detailů vypiplané město. V Londýně jsem léta žil a znám ho jak své boty, proto jsem se straně těšil, jak budu ve virtuální, historické verzi této metropole dělat skopičiny, o kterých bych si v reálném životě mohl nechat zdát. A skutečně, bylo naprosto úžasné pobíhat po železničních viaduktech, kochat se výhledem z nejvyšší kopule St Paul’s Cathedral, přikodrcat si to na Trafalgar Square a vylézt Nelsonovi na klobouk, nebo se do nejvyšších pater Tower Bridge dostat jinak než výtahem pro turisty, a ještě k tomu zadarmo. Při brázdění ulic kočárem jsem navíc ocenil jeden obrovský rozdíl mezi Londýnem 19. století a tím dnešním – naprostou absenci motorových vozidel a asi tak o tisíc procent méně lidí v ulicích. Jestli jsem na Londýně něco nenáviděl, byla to právě přelidněnost, davy lidí doslova na každém kroku, a absurdní množství aut v jeho úzkých ulicích. Jaká to slast, nasednout do kočáru, prohánět se po kočičích hlavách a nemuset na každé křižovatce hodinu stát!

ASSASSIN’S CREED SYNDICATE – JACK THE RIPPER

Dopařeno 30.1.16 v 19:04, synchronizace 76%. Zajímavě pojatá legenda o Jacku Rozparovači. Na vedlejší úkoly a sbírání beden jsem tentokrát kašlal, ještě jsem se nevzpamatoval z toho strašného sběrfestu z původní hry…

Shadow of Mordor, aneb nová generace generických her přes kopírák.

MIDDLE EARTH – SHADOW OF MORDOR

Dopařeno 2.2.16 ve 21:03, splněny všechny vedlejší úkoly až na jeden a vysbíráno všechno vysbíratelné. A teď dojmy ze hry. Úplně stejné jako u Far Cry 3, 4, Batman Arkham Origins a většiny novodobých Assassinů, tj. solidní příběhová kampaň, bohužel hozená do generického světa rozděleného na sektory s přesně danými generickými úkoly. Fakt se nemůžu ubránit dojmu, že Warner Bros a Ubisoft dělají hry podle stejné šablony. Vždyť hrdina z Mordoru by mohl klidně nosit plášť a házet batarangem, stačilo by jen vyměnit kulisy, a kdyby z toho chtěli mít FPS, stačí překopírovat Far Cry… Ta generičnost dnešních her už mě fakt štve. Kam se poděla originalita, vypiplané herní světy kde člověk potkával opravdu unikátní NPC, dostával od nich konkrétní questy, přesouval se pěšky, bez žádného fast travelu, a každá píď toho světa byla jedinečná? Když si vzpomenu na hodiny strávené průzkumem her jako Gothic, GTA3, Morrowind nebo Oblivion, na radost z každé objevené jeskyně, z každé opuštěné chatrče či ruiny někde v lesích, na tu zábavu kterou objevování skýtalo, a když to porovnám s těmi nudnými, na jedno brdo generickými světy her dnešních, chce se mi řvát.

Ještě štěstí, že Shadow of Mordor přišel aspoň s originálním nápadem skřetích velitelů, které si musíte podmanit a zvolit na to správnou taktiku. Bohužel i z toho je nakonec softwarem generovaná generičnost, kterou nelze na sto procent prozkoumat či dohrát a člověk jen skáče po mapě od bodu k bodu. Na Shadow of Mordor jsem se dlouho těšil a kdybych předtím nehrál x úplně stejných her, možná bych nebyl tak zklamán. Vždyť to vůbec není špatná hra, ale nemohu se prostě ubránit dojmu, že jedu už po xté to samé.

Myslím, že mám nové oblíbené popředí...
aneb ideální úbor k nahánění zombíků.

RESIDENT EVIL 0 HD REMASTER

Dopařeno 24.2.16 ve 23:35 na obt. NORMAL (2/3). Kvalitní klasika ve šmakovním kabátě.

RISE OF THE TOMB RAIDER

Dopařeno 22.3.16 ve 21:47 na obt. SEASONED RAIDER (3/4). Vysbírána většina předmětů a finální kompletnost 95% (později dotaženo na sto). Skvělá tomb raiderovka podle šablony předchozího dílu a přesně podle mého gusta. Zajímavý příběh v exotickém a neotřelém historickém kontextu, parádní hratelnost, atmosféra, grafika, všechno až na uši rvoucí fake British (přestože herečka ztvárňující Laru je paradoxně původem Angličanka).

DEAD EFFECT

Dopařeno 12.5.16 ve 23:48 na obt. HELL (4/4). Docela nudná ale ne úplně špatná oldchoolová doomovka.

DOOM (2016), aneb - úžasně vypadající nuda, která občas pobaví.

DOOM (2016)

Dopařeno 10.6.16 ve 14:21 na obt. ULTRA-VIOLENCE (3/5), zkompletovány všechny mapy, tajná místa, upgrady, atd. Je k neuvěření, že mi dohrání trvalo celý jeden měsíc; zčásti za to může fakt, že v Kanadských horách jsem na hraní neměl čas protože venku bylo mnohem víc zábavy, a dalším důvodem bylo, že mě hra zpočátku nechytla, ba naopak. Nudil jsem se a do hraní se musel vyloženě nutit. Zlepšilo se to až s příchodem pekla a upgradem některých zbraní. Teprve s nabušenou výbavou to bylo to pravé maso. Od chvíle kdy mě začal Doom bavit si ho nemohu vynachválit, jak po stránce grafické, tak co se týče parádní hudby a solidní hratelnosti. Stále to není ten starý dobrý Doom (na zkoušku jsem si pustil Epizodu 1 a bavil se asi stokrát víc), ale hra je to rozhodně povedená.

Dopařeno 23.10.16 v 17:48 na obt. NIGHTMARE (4/5). Neskutečně frustrující a nezáživný opruz. Ultra-Nightmare jsem zkusil jen letmo a po pár pokusech to vzdal. Postahované mody do Doom 2 jsou stokrát zábavnější.

Jedna z nejlepších modifikací pro Doom 2.

DOOM 2 – ETERNAL DOOM III

Dopařeno 1.10.16 ve 13:56 na obt. ULTRA-VIOLENCE (4/5). Neskutečný level design tohoto megawadu mi zároveň učaroval a zároveň mě přiváděl k šílenství. Precizně postavené mapy, krásně převedené textury z jiných her, vyvážený počet nepřátel… a nervy drásající záseky kvůli extrémně obtížnému hledání cesty. Tajná tlačítka schovaná tak že by je ani exekutor nenašel, zídky které by člověka v životě nenapadlo muset přeskakovat, spínač na jednom konci mapy otvírající miniaturní okénko na opačném konci mapy, apod. V několika levelech, zejména pak v tom posledním, které je co se bloudění týče extra echt mňamózní, jsem si musel pomoct videem z Youtube, a i tak to byla solidní challenge. Dohrát Eternal Doom mi trvalo přes měsíc, zejména kvůli vysokému pracovnímu vytížení a nulové schopnosti přemýšlet po návratu domů z náročné šichty.

DOOM 2 – THE WAY ID DID IT

Dopařeno 29.10.16 ve 14:43 na obt. ULTRA-VIOLENCE (4/5). Výborný mod s klasickým stylem map podle původní hry.

CALL OF DUTY: BLACK OPS 3

Dopařeno 6.11.16 ve 12:08 na obt. HARDENED (3/5). Nuda, strašná nuda a opruz hrát tuhle hru. Zlepšilo se to v posledních pár misích, příběh do sebe začal trochu víc zapadat a dávat jakš takš smysl, ale stejně to byla jedna z nejhorších Call of Duty her.

RED FACTION: ARMAGEDDON

Dopařeno 17.11.16 v 11:42 na obt. NORMAL (2/4). Před pár lety jsem tuhle hru rozjel, neuchvátila mě, smazal jsem ji a z nějakého důvodu ji teď chtěl zkusit znovu. Nic moc, ale pár hodin pseudo zábavy se z ní povedlo vymáčknout.

Dopařené hry za rok 2015 - část druhá

Po tříměsiční pauze jsem opět začal hrát a pořádně se do toho opřel. Dalo by se s klidem říct, že všechen volný čas jsem na podzim 2015 propařil. Tady je výčet mých obětí.

ALIEN RAGE

Dopařeno 6.9.15 ve 12:12 na obt. HARD (2/3). První hra dohraná po příletu do Kanady. Průměrná střílečka, na odreagování dobrá, jinak nic moc. Kvůli bugu, který ani řada patchů nevyřešila, jsem si nemohl změnit ovládání, což bylo velmi frustrující a hraní znepříjemňující, ale nakonec se přeci jen povedlo emzáky vymítit.

RESIDENT EVIL HD REMASTER

Dopařeno 20.9.15 v 19:12 na obt. NORMAL (2/3). Chris Bad ending (Rebeccu zabije hunter, Jill přežije, barák nevybouchne). Jaká to paráda zahrát si survival horor ze staré školy, v pěkném grafickém kabátě, konečně dohnat dlouholetý rest a doplnit si hlavní linii Resident Evil. Kdyby tak ještě někdo zapracoval na modernizaci prvního Silent Hillu. Zklamal mě akorát závěr; čekal jsem souboj s Tyrantem a že konečně využiju ten milion lékárniček a nábojů co jsem celou hru škudlil, a ono nic. Ozbrojen po zuby jsem vrthnul na střechu... a odletěl vrtulníkem.

Kouření může způsobit slepotu...

Tady je zápis z doby před mnoha lety, kdy Resident Evil patřil do kategorie „nedohraných her“: Po dohrání Resiho 2 a 3 jsem chtěl uzavřít kruh a dal si i jedničku. Dlouho předlouho jsem žil v přesvědčení, že jsem ji dohrál, dokud jsem jednoho dne nenarazil, resp. nenenarazil na záznam v Pařanském deníčku. Nic tam o Resi1 nebylo! Dodnes nevím, zda jsem si prostě dohru zapomněl zapsat (pochybuju, bylo by to poprvé v životě), nebo jsem tenhle kousek fakt nepokořil. Po letech si matně vzpomínám, že jsem se hrabal v instalačním adresáři a díval se na závěrečná videa, což napovídá tomu, že jsem se na konec nedostal a chtěl jen vidět jak to dopadlo. Pokud je tomu tak, mohlo za to buď zastaralé ovládání z PSX, přes které jsem se na kompu nepřenesl, nebo nějaký problém s grafikou.

SNIPER ELITE 3 – AFRIKA

Dopařeno 23.9.15 ve 22:11 na obt. SHARPSHOOTER (2/4). První dvě třetiny hry jsem se snažil o stealth, pak mě to přestalo bavit a všechny jsem postřílel. V obou případech to byla zábava. Jen škoda, že jsem hru omylem stáhl v češtině a musel trpět další zprzněný překlad.

No dobře, i když je FC4 jen FC3 přes kopírák, tak yettiho v tropech fakt nepotkáte.

FAR CRY 4

Dopařeno 12.10.15 ve 23:44 na obt. MEDIUM (2/3). Zabil jsem Anitu a Pagana, vysbíral všechno co šlo vysbírat a udělal všechny vedlejší questy. Že to považuji za okopírovanou trojku s o něco méně zajímavým příběhem asi nikoho nepřekvapí. Obdivuji tvůrce, že dokázali udělat hru, která ve mně vyvolává neodolatelné nutkání vysbírat úplně všechno vysbíratelné a promařit tím několik dní života, přestože mi to neskýtá žádnou extra zábavu a nemám z toho ani achievementy ani dobrý pocit. V tom je Far Cry skutečně unikátní a tvůrcům klobouk dolů.

DOOM 2 – ZONES OF FEAR

Dopařeno 18.10.15 v 19:45 na obt. ULTRA-VIOLENCE (4/5). Konečně pořádná pařba! Parádní český mod/megawad obsahující 32 obrovských levelů a nevím kolik tisíc monster. Mapy jsou pořádně náročné, ale nic co by zkušený doomista nezvládl, a soudě dle designu mají autoři hodně rádi symetrii. Poslední kolo je obzvlášť chuťovka, ale závěrečný boss paradoxně snazší než v původním Doom 2 (pokud máte zapnutý freelook, což autoři předpokládám zamýšleli).

Když se řekne Doom, je to brutál.

PATH OF EXILE

Dopařeno 30.10.15 ve 23:00 na obt. NORMAL (1/3) za Rogue, finální level 48. Skvělá diablovka, na které mi vadilo jen jedno – nutnost být neustále online. S mizerným, lagujícím a neustále padajícím připojením to není žádná slast. Takováhle tříáčková hra a úplně zadarmo, to je asi to nejlepší, co Novozélanďané kdy vytvořili (samozřejmě s výjimkou steak and cheese pie). Po prvním dohrání jsem s PoE strávil ještě řadu týdnů, vytvořil si nové postavy, dohrál to na nejvyšší obtížnost, jen ta kooperativní stránka věci mě nikdy neoslovila a po pár pokusech jsem zůstal u sólo kampaně.

DOOM 2 – HELL REVEALED

• Dopařeno 1.11.15 ve 22:30 na obt. ULTRA-VIOLENCE (4/5). Parádní mod s 32 akcí nabitými levely. Není to zdaleka tak brutální jako nedávno dohraný český mod Zones of Fear, kde se nepřátelé počítají na tisíce, ale i tady je hráč neustále ve střehu, a v některých obzvlášť intenzivních pasážích se potýká třeba s tuctem cyberdémonů najednou. Jedinou výtku bych snad měl k nevyváženosti modu jako celku. Prvních deset kol je velice lehkých, pak obtížnost vygraduje až k extrému, aby na konci výrazně klesla. Dle level designu a obtížnosti lze usoudit, že byl autor začátečník a postupně se zlepšoval. Stačilo by jen přeházet pořadí některých levelů.

Když se sečtou všechna synonyma a superlativa slova "krása", tak zmizí Ethan Carter.

THE VANISHING OF ETHAN CARTER

Dopařeno 7.11.15 v 17:00 na jeden zátah. Nádherná, úžasná jednohubka na sobotní odpoledne. Nejvíc mě, asi jako každého, uchvátilo překrásné vizuální zpracování. Ethan ve mně vyvolal celou řadu deja-vu, jak herních tak z reálného života. Ať už to byla vzpomínka na Alan Wake, melancholické ticho Silent Hill, nedávný výlet na Mt Baker ve státě Washington, několikatýdenní trek v Pyrenejích před třemi lety, či různé alpské tůry, to všechno mi vytanulo na mysli při pohledu na jezero obklopené podzimními lesy, divoce rozsvícenou oblohu plnou magicky nasvícených mraků, nebo přehradu vystřiženou ze švýcarské pohlednice. Toulat se kompaktním, ale dech beroucím světem Ethana Cartera, bylo skvělé. Už delší dobu jsem si chtěl zahrát výpravnou hru, která by měla hloubku a chytlavý příběh (po měsíci Path of Exile a modů do Dooma se není čemu divit), a Ethan Carter mi to splnil. Ačkoliv nejsem adventurní typ, tahle úroveň adventurovosti mi vyhovuje. Absence tutoriálů, vodění za ručičku a urážení hráčovy inteligence už jen třešnička na dortu, která zážitek ještě více zpříjemňuje.

BATMAN ARKHAM ORIGINS

Dopařeno 22.12.15 ve 12:22 na obt. NORMAL (2/3), po dohrání hlavní kampaně jsem ještě doladil posledních pár vedlejšícoh questů. Dobrá hra, ale nemohu se ubránit dojmu, že je to už potřetí to samé v bledě modrém, resp. bledě černém, a že tu máme další nekonečnou sérii alá Assassin’s Creed. Nu což, když to lidi kupují, tak proč ne.

DOOM 2 – VILE FLESH

Dopařeno 23.12.15 v 16:09 na obt. ULTRA-VIOLENCE (4/5). Solidní a velice vyvářený mod. Mapy jsou celkem dlouhé, ale nezachází to do extrému, a průměrný počet nepřátel je 200-300 na mapu.

Dopařené hry za rok 2015 - část první

Outlast. Will it last?

Rok 2015 byl z herního hlediska nesouměrný. Pařební aktivita dosáhla vrcholu začátkem a koncem roku, ovšem mezi těmito dvěma fázemi se nedělo skoro nic. Od ledna do května jsem žil na Maltě, kde jsem měl lepší věci na práci než pařit (přesto se mi povedlo si na několik kousků udělat čas). V květnu jsem byl několik týdnů stopem po Itálii a pak následovala cesta do Kanady, kam jsem si úmyslně na prvních pár měsíců nevzal počítač. Strávil jsem díky tomu skvělé bezpařební léto. Změna přišla až na podzim, kdy jsem již počítač měl a pracovní tempo se umírnilo natolik, abych mohl hraní úplně propadnout. Upřímně řečeno, sere mě to. No nic, tady je první část reportu - první pololetí.

Far Cry 3, aneb jak utopit hru ve světě bez hloubky.

FAR CRY 3

Dopařeno 7.1.15 ve 12:19 na obt. MEDIUM (2/3), zkompletováno na 100% včetně všech truhel.

Uff, že to ale byla zabíračka to všechno sesbírat. FC3 je těžké hodnotit. Je to obrovské zlepšení oproti dvojce, herní mechanismy jsou mnohem vyladěnější, hra má lepší spád a daleko příjemněji se hraje. Na druhou stranu, jako sandbox mi to připadá úplně o ničem. Far Cry 3 má velice solidní kampaň s poutavým příběhem, zábavnými misemi a bandou vyšinutých magorů coby herních postav. Bohužel je to všechno utopené v plitkém, nezajímavém světě, který postrádá hloubku a pestrost. Všechno co onen obrovský otevřený svět nabízí je několik podle šablony se opakujících úkolů a masivní sběrfest, aneb desítky hodin honby za "tajnými balíčky", které vlastně ani nejsou tajné. Kéž by Ubisoft netrval na těch svých sandboxech přes kopírák. Mrzí mě taky absence zajímavých achievementů, které by stavěly na pestrém arzenálu a rozličných možnostech boje. Abych ale zakončil komentář v pozitivním duchu, moc se mi líbila přítomnost novozélandských Maorů, který se tu zhostili role domorodců. Na Zélandu jsem prožil krásnou část života a typická maorskozélandská angličtina mě vždycky pobaví. Kia ora!

ALIEN: ISOLATION

Dopařeno 31.1.15 ve 14:00 na obt. MEDIUM (2/3). Šlo to, ale že bych z toho byl tak vyplesknutý jako zbytek světa... 

Oldschool, krása a nádhera v jednom. Nádhera.

LEGEND OF GRIMROCK 2

Dopařeno 24.3.15 v 18.18 na obt. NORMAL (2/3). Dvojka byla stejně zábavna jako jednička, nová prostředí na povrchu jsem uvítal, i když mi docela chyběl ten kryptický pocit stoprocentního dungeonu plného nemrtvých. Co se týče hádanek, přišla mi hra podstatně lehčí než první díl. Ne, že bych si několikrát nepomohl návodem, ale v jedničce k tomu docházelo častěji. Krásná grafika a hudba.

CALL OF DUTY: GHOSTS

Dopařeno 27.3.15 ve 20:56 na obt. HARDENED (3/4), na jeden zátah za 8 hodin. Navzdory averzi ke zkomerčněné sérii Call of Duty musím uznat, že Ghosts je dost dobrá pařba. Dobrá volba pro jubilejní 700. dopařenou hru!

CALL OF DUTY: BLACK OPS 2

Dopařeno 1.4.15 v 11:14 na obt. HARDENED (3/4). Pocity? Smíšené. Těsně před BO2 jsem dohrál Ghosts, což je novější a dle mého názoru mnohem kvalitnější kousek. Na první Black Ops si pamatuji jako na skvělý zážitek s neotřelým příběhem z doby studené války, zatímco dvojka stojí a padá na tom, že jeden zahořklý stařec rozpoutá třetí světovou, aby pomstil svou sestru. Jako by to nestačilo, některé věci vyloženě nedávají smysl, například mise o záchranu, resp. únos nějaké holky, o které po zbytek hry nepadne ani slovo. Nebo fakt, že člověk, který přechytračil armády a rozvědky nejsilnějších mocností světa, se nechá tak snadno chytit (a podruhé už to není naschvál), nebo že po jeho zneškodnění ustane, jako mávnutím kouzelného proutku, rozjetá světová válka. Ještě že to vykompenzoval nečekaný bonus, který mě vyloženě pobavil. Navzdory příběhovým neduhům musím uznat, že od druhé poloviny hry se výrazně zlepšil gameplay a dobře jsem si zahrál.

Nová tvář Call of Duty mi doslova vzala dech. 

CALL OF DUTY: ADVANCED WARFARE

Dopařeno 2.4.15 v 1:06 na obt. HARDENED (3/4) na jeden zátah, asi 12 hodin.

Dohráním Advanced Warfare jsem doplnil všechny mezery v sérii Call of Duty a taky úspěšné dohrál tři CoD hry v kuse během jednoho týdne. Před pár dny to bylo Ghosts, dnes dopoledne Black Ops 2 a hned na to AW. Bylo velice zajímavé odehrát tři de facto stejné tituly vydané v rozmezí několika let – rozdíl v grafice byl šokující. Když se na scéně objevil naprosto dokonale ztvárněný Kevin Spacey, nechápal jsem.

OUTLAST

Dopařeno 24.4.15 v 19:35 na obt. NIGHTMARE (3/4). Slušná hororovka, ale po všem tom hypu jsem od toho čekal víc.

WOLFENSTEIN: THE OLD BLOOD

Dopařeno 7.6.15 v 16:45 na obt. BRING’EM ON (3/5). Parádní datadisk, bavil mě podstatně víc než původní hra. Old Blood jsem rozjel krátce před odjezdem z Malty, ale dohrát jsem ho stihl až v Čechách, po třítýdenním cestování po Itálii a těsně před odletem do Kanady. Inu, internacionální dopářka.

CRYSIS 3

Dopařeno 9.6.15 v 16:19 na obt. VETERAN (3/5). Po čase mě to začalo docela bavit, ale jako celek se mi hra nijak zvlášť nelíbila, bylo to moc překombinované.

Falloutí fiasko v New Vegas

Aneb série, která mi opravdu nesedla. Všichni nadšeně básní o postapokalyptické pařbě, kterou „si prostě musíš zahrát“. Fallout 1 jsem zkusil hrát několikrát a přestože se mi hned zalíbil humor a měl jsem chuť se do hry pořádně zakousnout, nikdy se mi nepovedlo rozlousknout herní systém ani ovládání. Zkusím aspoň trojku, řekl jsem si v dávném roce 2010, a jal se ji instalovat. Už tenkrát jsem tušil, že to nebude můj šálek kávy. Dva dny mi trvalo se dopídit nějakých modů, které by hru učinily aspoň trochu user-friendly a stupidního pip-boye nahradilo normální UI. Pak mi zbyl jeden den na hraní, načež jsem musel na dlouhou dobu odjet a Fallout upadl v zapomnění s tím, že si ho někdy zahraju. Ta chvíle přišla o pět let později. Modování tentokrát zabralo jen půl dne, načež následovalo rozčarování z poznání, jak nudná a nezáživná hra to je (přestože je to v podstatě klon skvělého Oblivionu). Ani po dvou dnech marné snahy se mi nepovedlo s Falloutem 3 sžít; zkusil jsem tedy New Vegas, o kterém všichni básní, jak obrovské je to vylepšení. A vskutku, od první chvíle se mi NV lépe hrálo a dokonce jsem neměl ani potřebu modovat UI. Tím nechci říct, že by mě snad NV bavil, to vůbec ne, jen to bylo o něco méně nudné a ta nuda měla lepší spád, méně zkostnatělé souboje a hlavní postava snad chodila o něco rychleji, takže bloumání pustinou nebylo tak ubíjející. Po pár hodinách mi to spadlo, při opětovném nahození to zamrzlo během loadingu a jediný způsob, jak se vyprostit ze zamrzlé loadovací obrazovky, byl restart. Když se to stalo potřetí během pár hodin a nepovedlo se nahrát žádnou z posledních uložených pozic, následoval poslední restart PC způsobený Falloutem, smazání všeho co nese název Fallout z disku a lítost nad nerozvážným nákupem na Steamu. Za ty tři eura jsem měl jít radši na pivo.

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - úvod

Jediná kniha o Baekdu-Daegan, která není v korejštině,
je tento průvodce napsaný dvěma Zélanďany.
Kamsa hamnida (thank you)

V květnu 2014 jsem se vydal do Jižní Koreje, že se projdu po místních horách. Přesněji řečeno, měl jsem zamířeno na 735 kilometrů dlouhý trek známý jako Baekdu-Daegan.

Baekdu-Daegan je nepřerušený horský hřeben o celkové délce 1500 kilometrů, táhnoucí se od jižního cípu korejského poloostrova až na hranice s Čínou, kde je zakončen (resp. započat) nejvyšší korejskou horou, aktivní sopkou Baekdu-san (2744m). Podél celého hřebenu, od národního parku Jiri-san až po již zmíněnou Baekdu-san, vede stejnojmenná stezka, které místní obyvatelé přikládají obrovský kulturní, historický a spirituální význam; každý správný Korejec by tuto pouť měl aspoň jednou v životě absolvovat a mnozí tak činí, byť po víkendových etapách.

Mě na BD zaujala možnost spojit kulturní poznatky (buddhistické chrámy, dějiny, místní zvyky) s přírodou a výzvou, kterou takto náročný trek představuje. S výjimkou samotné Baekdu-san, která leží zčásti v Číně, je přístupná jen jihokorejská polovina z celkových patnácti set kilometrů, i to je ale víc než dost.

Můj plán byl začít na jihu, u svého jmenovce Jiri-sanu, a za zhruba měsíc dojít co nejblíž k nechvalně proslulé 38. rovnoběžce. Po zkušenostech z Pyrenejí jsem se domníval, že jeden měsíc bude na 735 km tak akorát. Jak to dopadlo se dočtete v mém deníku, který s "mírným" zpožděním konečně vydávám. Přeji příjemné čtení a pokoukání.

Další díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část šestnáctá

Korejská pečená vejce "alá sauna"

Jak je patrné z minulého příspěvku, zazvonil zvonec a Baekdu-Daegan je konec. Jako malý bonus na závěr jsem připravil ještě pár slov o Soulu a report z nejstřeženější hranice světa.

Po návratu do Soulu jsem spotřeboval tři žiletky aby ze mě byl zase člověk a začal jsem vymýšlet, co s posledními třemi dny v Koreji. První na řadě byl samozřejmě kulinární zážitek. Už jsem možná zmínil, že korejská kuchyně je naprosto skvělá. Jednou z mnoha vychytávek jsou pečená vejce (tzv. sauna baked eggs), tedy vejce na tvrdo, která se nevaří ve vodě, ale pečou (dáte je přes noc do trouby na 200 stupňů a ráno máte krásně vysušená, chutná vejce na tvrdo, která jsou lehčí, nekazí se, nemusí být v lednici a snadno se loupou. Do hor naprosto geniální.

Další zajímavostí je rybí omeleta na špejli. Musím se přiznat, že tenhle pokrm jsem dodnes nepochopil. Podle mě to je z vajec - chutná a vypadá to jako vaječná omeleta - ale všichni mi tvrdí, že je to z ryb. Tak snad pstruh vaječný?

Castle Praha, Soul

Protože už jsem korejskou kuchyni docela znal, chtěl jsem na oplátku ukázat Junovi a jeho kamarádům, o čem je ta česká. Tomuto účelu měla posloužit česká restaurace Castle Praha. Replika pražské radnice se uprostřed asijských nápisů vyloženě vyjímá, ale ty ceny... Na guláš za 600 korun nikdo neměl chuť, a tak jsme vyrazili na korejskou specialitu. Nepamatuji si název, ale je to část kravského zažívacího traktu, myslím že trubice co vede z tlamy do žaludku, která popravdě řečeno neuchvátila ani mě, ani mé společníky. Byla to taková žvýkačka bez chuti, ke které jsme jako přílohu dostali syrová játra. Nic moc, i když játra jsem si aspoň mohl osmažit... Dopili jsme soju a zklamáni bídnou večeří se odebrali do jiné restaurace, na kuřecí pochoutku.

Zbytek Soulu mě moc nezaujal. Je tam několik královských paláců, ale když člověk viděl jeden, jako by viděl všechny. Ta nejzajímavější místa jsem navštívil hned po příletu a plahočit se v tom vedru po dvanáctimilionovém městě se mi vůbec nechtělo. Nezbylo tedy, než se vydat padesát kilometrů na sever, na jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí světa, a na poslední baštu studené války. Hádáte správně, je řeč o nechvalně proslulé korejsko-korejské hranici.

DMZ (demilitarizovaná zóna)

Výlet byl zajímavý už od chvíle, kdy náš průvodce poprvé promluvil. Měl se očividně hodně rád, protože většinu výletu povídal o sobě, o své rodině, o svých letech v armádě, době kdy žil v USA, až jsem se bál, že nám zapomene říct něco o korejské válce a o hranicích, které jsme jeli navštívit. Svou pracovní povinnost ale splnil na výbornou a já se konečně dozvěděl něco o tématu, které mi už měsíc leželo v hlavě. Zajímavé bylo ho slyšet vyprávět o vztahu se zběhlou severokorejskou agentkou. Prý nejtvrdší ženská, jakou kdy poznal, a smrtelně nebezpečná. Údajně s ní zůstal o rok déle než chtěl, protože se s ní bál rozejít. 

Ze Soulu jsme vyjeli v osm ráno a během asi hodinové jízdy měli možnost si uvědomit, jak proklatě blízko je nepřítel. Pouhých padesát kilometrů dělí jihokorejské hlavní město od KLDR. Kousek za městem začíná vojenské pásmo, řeka je obehnaná plotem, každých pár metrů jsou strážní věže, pod vodou jsou prý masivní bariéry, že neproplave ani ryba. Podobně opevněná je i řada pláží daleko na jihu, stovky kilometrů od hranic. Severokorejci prý neustále provokují a někdy útočí i tak daleko na jihu, převlečeni za rybáře.

První pohled na Severní Koreu se naskytl dlouho předtím, než jsme přijeli do vojenského prostoru. Jeli jsme po dálnici podél řeky, průvodce nám zrovna důležitě popisoval, jak je Korea první na světě v technologii a názorně to předváděl na svém mobilu, který má anténku a prý může na ulici sledovat HD televizi v reálném čase, a najednou prý "hele, támhle na druhém břehu je Severní Korea". Vypadala úplně stejně jako ta jižní.

U vjezdu do vojenského prostoru nám vojáci se samopaly zkontrolovali pasy (do DMZ smějí občané všech zemí světa, až na několik výjimek jako třeba Izraelci) a už jsme se vezli po zabarikádovaném mostě. První zastávka byla obrovské parkoviště plné autobusů a poslední možnosti občerstvení. Pak jsme se vydali k první "atrakci", tzv. invazním tunelům.

Je zvláštní, že tady panuje tak uvolněná atmosféra a přitom všude okolo jsou tisíce vojáků v bojové pohotovosti.

Pár let po válce prý severokorejský zběh prozradil protistraně, že KLDR kope několik tunelů, kterými plánují podniknout invazi přímo v hlavním městě. Zatím byly objeveny čtyři tunely, 73 metrů hluboko, ale může jich být víc. Když severci zjistili, že jsou prozrazeni, prý se stáhli a tunely natřeli černou barvou, aby se pak mohli vymlouvat, že hledali uhlí a nevěděli, že se prokopali přes hranice. Až v roce 2005 prý oficiálně přiznali, že tunely vykopali a proč. Nemohli totiž vystát, že jih vydělává miliony dolarů na výletech do tunelů, které vykopal sever! Údajně požadovali i podíl ze zisku.

End of separation, beginning of unification...
v DMZ je patrná touha po sjednocení.

Tunel, kam vodí turisty, je stále průchozí, na konci je několik zabetonovaných komor s malými ocelovými dvířky. Ještě před pár lety tam byla 24 hodinová hlídka, což muselo být v tom prostředí vyloženě za trest. Teď tam mají kamery. Stejně nevím, co by jeden voják zmohl proti armádě, kdyby se náhodou nějaká objevila. Údajně těmi tunely měla během jediné hodiny projít invazní síla o třiceti tisících mužů. Jako zabezpečení proti dalším tunelům jsou prý na kritických místech do země zavrtané dlouhé trubky z PVC naplněné vodou a s rozbuškou na konci. V případě, že se pod nimi někdo pokusí projít, rozbušky to "odzátkují" a tunely budou zaplaveny.

Naštěstí jsme u tunelů byli jedni z prvních. DMZ je prý tak populární, že tam denně projde několik tisíc lidí a když je před vámi dvacet autobusu s turisty, nemusíte se vůbec dostat na řadu. Další zastávkou byla rozhledna, kde jsou nainstalované takové ty dalekohledy jako v New Yorku a když tam hodíte minci, můžete se dvě minuty dívat na Severní Koreu. Protistrana pozorovanou oblast samozřejmě používá pro svou propagandu, aby ukázala světu, že je jejich země rájem blahobytu a lidských práv. Ze své pohraniční vesničky, kde prý nikdo nežije, pravidelně vysílá svou propagandu vysoce výkonnými reproduktory, které jsou slyšet na kilometry daleko a největší radost z nich jistě mají hlídkující vojáci. Dále je možno vidět severokorejskou vlajku na obrovském stožáru a v dálce na kopci rušičku mobilního signálu, vztyčenou na 160 metrovém stožáru. Prý je to nejvyšší věž tohoto druhu na světě. KLDR má vlastní verzi internetu a mobilního operátora.

Vzácný pohled na Severní Koreu

Smíte si vyfotit KLDR, ale nesmíte překročit vymezenou čáru a nesmíte použít blesk, protože by to severokorejští vojáci mohli považovat za záblesk z hlavně a opětovat palbu. Náš průvodce, ať už to měl předem domluvené či nikoli, nám zajistil vstup do konferenčního sálu, odkud je nádherný výhled na sever z pohodlných sedaček, odkud obvykle vyhlíží diplomaté a papaláši.

Kuriozitou je civilní vesnice uprostřed vojenského prostoru (na jihu), kde žijí původní majitelé místních pozemků. Místo aby je vláda vyvlastnila, nechala jim majetek za podmínky, že budou dodržovat určitá bezpečnostní opatření, například zákaz večerního vycházení. Oni zas velice lukrativně podnikají pěstováním královského ženšenu, který se prodává za stovky dolarů. Obdělávají se i některé pozemky podél řeky, za plotem, ale mimo vojenskou základnu. Farmáři tam jezdí na vlastní riziko.

Na programu bylo i nádraží Dorasan, což mi přišlo už opravdu hodně ujeté. Byť je Korea poloostrov, jih je kvůli severu odříznut od zbytku světa, což z něj fakticky činí ostrov, a všechno své zboží musí převážet po moři a letecky, což se prodraží. Není tedy divu, že už léta usiluje o možnost tranzitu přes sever do Číny a Ruska. Koleje by byly... Vláda KLDR si nadiktovala podmínky a donutila jih postavit veškerou infrastrukturu, proto v roce 2001 vzniklo přímo na hranicích nádherné moderní nádraží, sklady, překladiště a celnice. Jenže pak vztahy zase ochladly, sklady zejí prázdnotou a nádraží vypraví tak akorát vlak do pár kilometrů vzdálené pracovní vesnice, kde má několik jihokorejských firem továrny, zaměstnává severokorejské dělníky a platí jim 1000 dolarů měsíčně, z čehož jim zbyde šedesát a zbytek zabaví vláda. Tomu říkám daňový ráj! V Dorasanu si můžete koupit jízdenku s neomezenou platností a pokud se dožijete sjednocení obou znepřátelených zemí, budete se moct svézt.

V závěru návštěvy nás vzali do obligátního obchodu se suvenýry, kde jedinou zajímavostí byl severokorejský alkohol, ale mám pocit, že šlo o podvrh. Cigarety neměli a říkám si, že když už by vozili přes hranice chlast, tak proč ne tabák.

Tím pro mě návštěva poslední bašty studené války skončila. Bohužel jsem neměl možnost navštívit JSA (Joint Security Area), kde se setkávají diplomaté. Musí to být neskutečný pocit sedět u stolu umístěného z poloviny v jižní a z poloviny v severní Koreji. Stačí natáhnout nohu, a jste za hranicemi. Jen vás nesmí vidět empík, jižní ani severní!

Snad jediné pozitivum celé DMZ je vznik samovolné přírodní rezervace. Od pobřeží k pobřeží se táhne 250 km dlouhé a 4 km široké pásmo, kam absolutně nemají přístup lidé, a díky tomu tam už přes půl století volně bují příroda a je to místo, kde přežívají některé z nejohroženějších živočišných druhů, jako třeba tygr sibiřský nebo asijský černý medvěd.

Na rozloučenou přidám pár obrazů Soulu. Velkou sochu před jedním z pěti královských paláců, obligátní západ slunce, radnici, lodičkový památník obětem potopeného trajektu a společnou fotku s korejskými kamarády.

Přestože jsem do Koreje jel primárně za poznáním přírody a kultury, naprosto mě fascinovala historie korejské války a jsem strašně rád, že jsem měl možnost se o ní něco dozvědět z první ruky. Mohl bych se dlouze rozepsat o svých poznatcích a dojmech, ale koho zajímají fakta, může si je snadno vygooglit. Řeknu tedy ve zkratce, že válka vypukla v důsledku rozdělení země krátce po druhé světové. Vítězné mocnosti si rozpůlily osvobozený poloostrov (původně okupovaný Japonskem) - Američané jih a Sověti sever, s tím že budou svá území několik let spravovat - tzv. období stabilizace - a pak se stáhnou. Stabilizace vyústila v destabilizaci, protože Sověti zaseli semínko bolševismu a sever s jihem se pak nemohli dohodnout, jaký režim nastolit ve sjednocené zemi. Menší provokace a bojůvky se zvrhly v plnohodnotnou válku, když si sever půjčil od Ruska 180 tanků a neohlášeně vtrhl na jih. Rychle si podmanil skoro celou zemi, ale pak se protistrana vzchopila a protiútokem zase zatlačila severokorejce skoro až na hranice s Čínou. Tím mohla válka skončit, jenže se do toho vložila Čína... pár let se obě strany přetlačovaly, ale vzhledem k tomu že USA i Čína mohly dodávat de facto neomezené množství zbraní a vojáků, vznikla patová situace a obě strany se v roce 1953 dohodly na příměří s tím, že zůstane původní hranice, táhnoucí se podél 38. rovnoběžky. Jen pro upřesnění, bylo podepsané příměří, nikoli mír. Oficiálně jsou obě země stále ve válečném stavu a provokace ze strany severu, jak víme, trvají dodnes. Nemuselo to dopadnout patově, kdyby se McArthurovi povedlo prosadit svůj plán vybombardovat úplně celou čínskou hranici atomovými bombami, udělat celou oblast neobyvatelnou a neprůchozí a úplně tak odříznout Čínu.

Pokud chcete vědět víc, doporučuji zagooglit, najdete spoustu materiálu o válce, o současném stavu i o možnosti se podívat do severní Koreje. Je otevřená turistům a dokonce se tam smí filmovat, jak nám před pár lety dokázal český film KLDR a taky spousta videí na Youtube. Osobně bych ale na pětidenní výlet za 1000 euro nejel. Ne kvůli vysoké částce, ale proto, že svými penězi nemíním podporovat totalitní režim a vyžraného vůdce, který si za moje tvrdě vydělané prachy objedná děvky, kaviár a atomové zbraně, zatímco jeho národ chcípá hlady (po pádu Sovětského Svazu zkolaboval ruský model zemědělství, pro Koreu naprosto nevhodný, a následný hladomor si vyžádal přes dvacet milionů obětí). Trochu mě to mrzí, rád bych na vlastní oči viděl tuto absurdní, orwellovskou realitu a poslechl si lživou propagandu, která už šedesát let vymývá lidem mozky a tvrdí, že USA prohrály válku, že jižní Korea je okupované území a nikoli svobodná země, a že vůdce, kterého všichni bezmezně uctívají, nemá v srdci nic než dobro svého lidu. To už ale odbočuji.

Doufám, že vás můj korejský blog bavil. Měsíc strávený v této úžasné zemi byl skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat. Děkuji úžasným lidem této země za jejich štědrost, vstřícnost a pohostinnost. Kamsahamnida!

Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část patnáctá

108 tun Buddhy. Nefalšovaný těžkotonážní projev víry.

Úterý, 3. června 2014 - Velké finále

Sedím na lavičce ve městě Sokcho a čekám na autobus. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsem musel zkrátit tůru po Seorak-sanu a odejít dnes ráno z parku. Ačkoliv mě to mrzí, už jsem se s tím smířil a jsem rád aspoň za to málo, co jsem viděl, i tak to bylo úžasné. Blízko východu z národního parku proti mně začaly proudit davy čínských turistů a školních výletů, jasná známka blížící se civilizace a nejlepší čas zmizet. Poslední z velkých hrámů - Sinheung-sa - jsem nechal bez povšimnutí a zastavil se jen u impozantní, 108-tunové bronzové sochy, která mi vynahradila absenci Buddhy v Údolí tisíce Buddhů.

Odsud jsem se ještě zajel podívat do Jinbu-ryeong, oficiálního konce jihokorejské části Baekdu-Daegan. Proč zajel? Protože poslední část treku je na dvacet let zavřená kvůli regeneraci. K finále 750 kilometrového pochodu napříč celou zemí tak člověk nemůže dojít, ale musí jet autobusem, aby se tam mohl vyfotit u památníku.

Takže tolik k velkolepému závěru Baekdu-Daegan.

To jsou jiné emoce, než při skoku do moře na konci Pyrenejí, ale co naplat, každý trek má to svoje. Aspoň tu mají galerii věnovanou korejské válce. Konečně něco! Muzeum to není, ale němé fotografie toho řeknou mnohem víc, než vystavené zbraně a uniformy. Tohle není MASH, tohle je realita - pohledy na zničená města, tisíce civilistů putujících mrznoucí krajinou v metrových závějích, vybuchující nádraží, americký bombardér který právě vyhodil svůj smrtící náklad, hora vystřílených dělostřeleckých patron, hora mrtvol, hora popravených zajatců s páskami přes oči a zavázanýma rukama, nebo jednoduše lidská ruka čouhající ze sněhu... A samozřejmě děti. Velice silné dojmy, mnohem výmluvnější, než jakékoli exponáty, kterých jsou plná muzea.

Jinbu-ryeong, poslední zastávka na jihokorejské Baekdu-Daegan

V Jinbu-ryeong je také vojenská základna a 18 km ve vojenském pásmu je poslední jihokorejský kopec. Civilisté tam  nesmějí, nicméně autoři knihy se tam dostali a nebyl bych to já, kdybych to aspoň nezkusil. Hádejte, jak to dopadlo.

Snad ještě zmíním takový nezajímavý detail, že zpátky do města mě svezl korejský ministr školství ve své limuzíně. Mám jeho vizitku. A dojmy z celé výpravy? To si musím ještě nechat rozležet v hlavě, ale jedno je jisté: ačkoliv šlo o měsíční pouť započatou v podobném duchu jako před dvěma lety přechod Pyrenejí, byla to velice odlišná zkušenost. Zbývají mi tři dny do odletu, bude tedy čas rozjímat nad prožitou zkušeností.

Teď musím končit s psaním, došel mi totiž papír a navíc si připadám jako exot, když chodím s papírovým notýskem a týdenním strništěm mezi nažehlenými Korejci, kteří třímají své obří pádlofony. Jediný, kdo žádný telefon nemá, je žebračka které jsem před chvilkou dal své poslední jídlo. Jak rád jsem po měsíci každodenní konzumace tuňáka udělal dobrý skutek a zbavil se posledních dvou konzerv!

Závěrem jen kulturní vsuvka, aneb pár náhodných poznatků o Koreji: sídliště jsou tu stejně šedivá, odpudivá a depresivní jako u nás za bývalého režimu. Korejský hip-hop zní stejně strašně jako ten nekorejský. Prodávají tu "buldogi burger", ale není z buldoka, nýbrž z krávy. Vejce nevaří ale pečou v troubě. Místo hotelu Hilton tu mají hotel Hildon. Na silnicích tu potkáte auta černá, bílá, případně v odstínu šedé. Tím korejská fantazie co se týče barvy laku končí. Vojenská přítomnost je hodně znát po celé zemi, hlavně na nádražích a v blízkosti základen. Je tu povinná dvouletá vojna a branci jezdí na opušťáky v uniformě, což vyvolává silný pocit deja-vu z dob, kdy byla povinná vojna i u nás. Pobřeží je obehnané ostnatým drátem i stovky kilometrů od hranic, prý kvůli občasným výpadům severokorejců maskovaných za rybáře.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část