Gothic 3 má nového majitele (tedy jedna jeho kopie)

Je to paradox. Na Gothic 3 jsem se těšil jako feťák na konec odvykací kůry, a když 13.10.2006 konečně vyšel, já trávil svůj první den v Anglii, kde na hraní her po dlouhou dobu nebylo ani pomyšlení. Aby byl paradox ještě paradoxnější, tak ani po znovunabytí počítače a dohrání X jiných titulů jsem z Gothic 3 neviděl jediný screenshot či video a už vůbec ne samotnou hru v pohybu. Pořád jsem si říkal "počkám na upgrade, užiju si to v maximálních detailech", jenže upgrade nikde. Před pár dny si tak brousím po eshopech a z hecu kouknu na Gothic 3. Cože?! Von už stojí jen tři stovky??? Hm, ale v češtině, to nechci. Ale když je tak levný v Čechách, kolik by asi stál v Anglii? Celý rok a půl od vydání jsem žil v přesvědčení, že hra se prodává za nějakých dvacet liber, a hle. Amazon.co.uk, standardní cena Ł35. Ovšem pod záložkou "další prodejci" je hned pět nabídek na funglnovou kopii za Ł5 + Ł2 poštovné. To bych byl blázen do toho nejít, i když můj komp stále neprošel upgradovacím procesem. No a hned druhý den, ve 20:13 místního času, jsem poprvé spustil Gothic 3. Škubal se. Sice ne tak moc jak jsem se obával, ale snižovat detaily se mi nechce. Uvidíme jestli si to rozmyslím.

Teplo v holičství

Aneb zkrocení divoké kedlubny a vyvrcholení brazilské etudy s batohem.
Po třech měsících jsem si konečně našel čas zajít k holiči. Opravdu jsem to potřeboval. Dlouho jsem rozmýšlel, zda zvolit místní holičství s vyhlídkou nejistého výsledku, nebo porušit své předsevzetí a navštívit Harlesden. Jak jistě víte ze starších příspěvků, v Harlesdenu stříhají černoši a stříhají dobře. Inu, nakonec zvítězilo místní nejisté pánské holičství pod mostem a já z toho mám doteďka šok.
Už když mi ten postarší pán s pupkem, brýlemi a dechem hnijící žumpy tak jemně přejížděl po krku, trochu mě to udivilo. Naprosto jsem pak nepochopil nutnost mě při nandavání toho holičského ručníku sahat na hrudník a opět jemně hladit na krku. Tady cosi nehraje, pomyslel jsem si, nenechal se však vyvést z míry a sdělil hladiči, pardon holiči instrukce jak zkrotit mou tříměsíční kedlubnu. Tak zvláštně se mému vtipu zasmál...

Pěkně jsem si dnes nepozametal

Sobota ráno, hodinu před svítáním, aneb 4:30). Budík ječí. Neochotné opuštění vyhřátého pelechu. Ještě neochotnější obléknutí se do metařského mundůru. Rezignovaná, leč se vším smířená postava směřující na zastávku. Dobíhání o tři minuty dříve jedoucího autobusu. Liduprázdný Piccadilly Circus. Depo komunálních služeb vedle Leicester Square, čekání na práci. Po hodině foreman praví: "sory, příliš mnoho lidí dnes přišlo, nic pro tebe nemáme". Nepříjemná to zpráva, vzhledem k tomu že je adresovaná mně a ještě jednomu brazilcovi. No co, tak jsem si udělal ranní projížďku Londýnem a zas pojedu domů. Aspoň jsem se provětral.

Zastávka, čekání na autobus, Brazilec v poměrně pokročilém stádiu podnapilosti. Chce se vykecávat. V autobuse na schodech si málem rozbije hubu. Pomůžu mu do schodů, kecáme. Tedy, on kecá, já tak občas odpovídám. Dozvídám se že má tři zaměstnání a že v jednom z nich – ochranka v klubu, ho každý pátek manažér totálně ožere. A že jeho otec je armádní vrtulníkový bojový pilot (nádherně příšerný slovní obrat, není-liž pravda?). Swiss Cottage, Brazilec konečně vystupuje, slibuje že někdy zajdem na pivo. Pobaveně přikyvuji. A sakra, nechal tu baťoh. Je v tahu, skvělé. No nic, já starý dobrák si ho vezmu a až se vyspí z opice, vrátím mu ho, pokud najdu nějakou adresu či telefonní číslo. Michal dnes robí na Finchley Road, přesně na mé trase domů. Vystupuji tedy a hodinu mu dělám společnost. V jednu chvíli beru koště a ukazuji mu, jak se pořádně zametá. Když už si nepozametám za prachy ve Westminsteru, můžu to aspoň udělat zadarmo v Camdenu. Výhodné pro obě strany. Po dvaceti sekundách zametání vracím koště Michalovi a vůbec ho neseru tím, že mu ukazuji kde nezametl vajgl a kde přehlédl nějaký ten papírek. Psí hovna však nerozmazávám, ta totiž patří mezi věci, vůči nimž je každý sweeper slepý. Po hodině má Michal hotovou jednu krátkou ulici (ten kluk ví jak se zašít, je skoro tak dobrý jako já), já nastupuji do autobusu a s Brazilcovým báglem razím domů. Spát?

Bloodrayne 2: Deliverance - horší už to nebude

Po půl roce jsem našel odvahu spustit soubor bloodrayne2.avi a dokonce ho dokoukat až do konce, aniž bych přitom usnul, což považuji za nadlidský výkon (možná šlo o duševní sebeobranu - usnout u toho tak mám takové noční můry, že by se i Alan Wake zastyděl). Musím však konstatovat, že mě tento snímek poměrně překvapil. Poté, co jsem viděl předchozí Uweho výtvory bych totiž nikdy nevěřil, že lze natočit něco ještě horšího!

Netřeba se o obsahu Bloodrayne 2: Deliverance rozepisovat, stačí to spisovně popsat třemi slovy: NEPŘEDSTAVITELNĚ ŠPATNÝ FILM. (místo filmu dosaďte libovolný ekvivalent exkrementu). Uwe se tentokrát překonal a opět dokázal, že nikdy není tak zle aby nemohlo být hůř. Obdivuji jeho schopnost se výtvor od výtvoru horšit a do každého svého "díla" nacpat úplně všechna myslitelná i nemyslitelná klišé, přimět herce k ještě horším výkonům (tentokrát obsadil neznámé tváře, těm známým asi jeden z ostudy kabát stačil) a touto směskou přimět diváka jako jsem já, aby se na jeho špatnou napodobeninu filmu díval s výrazem plným nevěřícného úžasu. Jinými slovy, Uwe na to jde od lesa a vůbec není tak hloupý, jak si lidé myslí.
Teď ale vážně. Na Bloodrayne 2 byla jedna věc která mě pobavila (scéna kdy zloduch táhne pryč jakousi ženu a naprosto neochvějně jí při tom osahává ňadra) a jedna věc, která mě nadmíru potěšila: KONEC!

Vzbuzen alkoholem

Půl jedenácté večer, usínám uprostřed Star Treku. Michal šel někam kalit, vrátí se kdoví kdy, doma je klid. Najednou mám sen. Nevím už o čem, ale figuruje v něm velice nepříjemný, táhlý a konstantní zvuk, možná nějaký výkonný větrák spojený s řetězovou pilou. Jenže on to není sen, jak po chvíli zjišťuji, nýbrž z kalby se navrátivší a zhluboka chrápající Michal. To je teda nářez! Přitom jindy vůbec nechrápe. Nevědět že to je nemožné, tvrdil bych že troubí víc než Štojdlik na noční směně. Mlaskám na něj. Hlas strojní cirkulárky v plných obrátkách se mění na hlas strojní cirkulárky v polovičních obrátkách, ale spát se při tom stejně nedá. Opět mlaskám a dostávám protimlask. Chrápání pokračuje. Krom toho zjišťuji, že nejen sluchové, ale i čichové receptory jsou pod těžkým útokem. Michal si totiž v žaludku přinesl větší množství lihovin a pokoj je teď cítit stejně jako vnitřek lihovaru. To je fakt síla. Větrám, zapínám komp, nasazuji sluchátka a opět spokojeně usínám.

Už jsem zažil nebo slyšel vyprávět o spoustě druhů probuzení, například hladem, žízní, zimou, bolestí (Michalova sadistická ségra trhající chlupy z nohou), nutností defekovat, nutností vymočovat, smradem z cigára (ten je obzvlášť krutý, nikdy ho matce nezapomenu), přeleželým údem, ztuhlou končetinou, rámusem (chrápání mě často probere)... ale ještě nikdy jsem se neprobudil kvůli smradu z alkoholových výparů (nejspíš proto, že jsem je často sám produkoval)!

Už jsem myslel že to mám!

Chci znát váš názor na dva klipy, které mi vrtají hlavou. Před přečtením článku si je oba pusťte, abyste při jejich posuzování nebyli ovlivněni uvedenými informacemi. UPDATE: videa byla odstraněna původním uživatelem.
Před časem jsme se s Michalem dohadovali o jednom songu od Crazy Froga, respektive o původu melodie. Mně byla okamžitě povědomá, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout odkud ji znám. Michal téměř okamžitě prohlásil, že je to znělka jednoho z kdysivá, v dávno ztracených dobách našeho dětství, vysílaného dětského pořadu, akorát si nebyl jistý zda Vega či Magion. Já se do krve hádal že to je úplně odjinud, i když už nevím odkud, a naše neochvějná jistota vyústila v riskantní sázku. Jak jde o sázení, já myslím na něco praktického, například na třista liber, zatímco Michal, ten starý sadista, netouží po ničem jiném než mi moct uštědřit pořádný kopanec do koulí. Nakonec to nedopadlo nijak, protože jsme nedokázali nikde vypátrat původní znělku zmíněných pořadů, a ze šesti nezávisle dotázaných lidí našeho věku dala půlka za pravdu mně, půlka jemu. No abych to zkrátil, kopanec se nekonal a na sázku se zapomnělo. A já si to dneska štráduju po Piccadilly a z jednoho krámku zazní ta melodie. Přejdu to jen s myšlenkou "hele, Crazy Frog, o tomhle jsme se sázeli". Za půl hodiny, u mušle vypouštějíce přebytečné tekutiny, mi mozek zaplavila jediná myšlenka - Policajt z Beverly Hills! To je ta melodie, žádnej Magón! Doma jsem hnedka vlétl na Youtube, celý natěšený jak obnovím sázku a pošlu Michala do kolen si je pustil, a zjistil že Crazy Frog sice použil rytmus z filmu o Beverlyhillskem usměvavém černochovi, jenže v úplně jiném klipu. Takže se kopanec nekoná. Kdovi, možná je to nakonec dobře pro mě...

Večeře pro odpadkový koš

Jak je mým zvykem, čas od času, zvlášť jde-li o nějakou neobvyklou delikatesu, se tu barvitě rozepíšu o jejím vzniku i o průběhu její konzumace. I dnešek se nese v duchu výjimečné večeře, a to tak výjimečné, že po třech soustech skončila v koši. Chtěl jsem uvařit klasický rychlý mišmaš alá "co dům dal", jenže dům už toho moc neměl (cibule, brambory, sýr, klobása, všechno padlo za vlast a nová munice zatím nedorazila). Nakonec na pánvi skončil balík mletého masa, čtyři vejce a rajčatový protlak. V hrnci těstoviny. Jenže to jsem si jaksi nevšiml, že to maso je jehněčí. Mám rád jehněčí maso, ale ne takhle upravené. Už při vaření to smrdělo hůř týden nemytá ovce, jak konstatovali spolubydlící, a degustace ukázala, že ani sebevětší množství koření to nespraví. Po pár soustech jsem to vzdal a všechno vyhodil. Škoda, ale byl to fakt hnus