Dopařené hry od července do září 2007

"Je to bída Máňo, ten Storm už vůbec nepaří.", povídal pan Prošek když uviděl Stormův seznam dopařených her za poslední čtvrtletí. A měl pravdu, vždyť tohle je za posledních patnáct let vůbec poprvé, kdy nejen průměrný, ale i skutečný počet dopařených měsíčně nelze vyjádřit v množném čísle! Ano, jen jedna hra do měsíce! A to ještě ta poslední je taková budgetovka co nezabere ani tři hodiny času. No jo no, Stormův život holt nabírá jiný směr. Na disku se hromadí nové a nové tituly, aniž by na ty staré bylo sáhnuto, na paření prostě není čas. A jaké z toho plyne ponaučení? Že je to pěkně v prdeli.

Čtyřista Liber od královny

Aneb jak funguje britský daňový systém a úřady. Daňový systém ve Velké Británii funguje následovně: platíte daně, platíte daně a platíte daně. Na konci daňového roku (vždy 5. dubna) si můžete vše spočítat a pokud zjistíte, že jste královně do prasátka přispěli víc než jste měli, stačí zažádat o vrácení přeplatku. Klidně se ale může stát, že naopak ještě něco dlužíte a místo šeku vám přijde složenka. Prostě jako u nás. Velkou výhodou je, že v Británii lze žádat o vrácení daní až pět let zpětně, čili není kam spěchat. Tímto pravidlem se však řídí i úředníci...

Filipínská kuchyně je horší než Cyklon-B!

Stěžoval jsem si na hnusné jídlo jménem humus? To jsem ještě nevěděl co dokáže filipínská kuchyně! Po pravdě řečeno to nevím doteď, chuťová podstata této asijské kultury mi uniká. Co mi však neuniká, to je její pachová podstata...
Mezi mé spolubydlící patří i několik Filipínek. Jsou to vcelku příjemné a tiché ženy, jež nikomu na baráku nevadí. Dokud nezačnou vařit. Už několikrát jsme dumali, jakého domácího mazlíčka to ukládají na pekáč, než vyšlo najevo že je to ryba. Jenže ne ryba tak jak si jí představuje běžný Evropan, tedy smrdící rybinou, nýbrž ryba s červeným masem, páchnoucí při vaření hůř než sto let staré v žumpě naložené syrečky... ne, ta žumpa není trefná, jenže já vlastně ani nevím k čemu to přirovnat. Nedokážu ten smrad popsat, natolik je silný a unikátní. Musí vám stačit informace, že v neděli ráno filipínský oběd přebil i prdy mého spolubydlícího, a to je co říct. Několik hodin jsme nemohli vyjít z pokojů, protože ten odporný puch zamořil celý byt. Dneska jsme pro změnu s Michalem přišli ze školy a už ve dveřích nás málem opustil natrávený oběd, jak nás to praštilo do nosu. Fakt je to hnus, fakt se mi z toho dělá špatně, fakt se to větrá několik dní a fakt mě nasralo, že oblečení co jsem včera vyndal voňavé z pračky a dal ho v kuchyni přes židli usušit můžu teď prát znova. Asi si slovanská většina obyvatel tohoto domu bude muset s Filipínkami promluvit o jejich jídelníčku...

Houmous = humus

Zaskočil jsem včera do jedné hospůdky s francouzským názvem, ale při čtení menu vyšlo najevo, že jde o hospůdku židovskou. Kde jinde bych taky dostal typicky židovské jídlo, pizzu.

Pizza je přece italská, říkáte si, a máte samozřejmě pravdu. Jenže tahle pizza byla skutečně židovská. Obdélníček o rozměrech 15x20cm v ceně šesti liber je totiž nekřesťansky drahý. Měl jsem radši vyzkoušet Jewish beef burger za jednu libru, třeba bych poprvé v životě spatřil jednohubkoburger pro mimina.

Nejvíc mě však zaujal pokrm s rozkladným názvem Houmous. Z protekce mi byla poskytnuta malá (naštěstí) porcička k degustaci, a po polknutí sousta jsem pochopil proč ten název. Bílá kašička nápadně připomínající štěněčí průjem mluví za vše. Kupodivu je pokrm rostlinného původu, nikoli střevního, jak mi bylo záhy vysvětleno pohlednou servírkou a jak jsem si ověřil na této stránce(nechápu, co dělá v židovské hospodě libanonský recept). Je to kaše z obřího bílého hrachu, jehož český název je cizrna nebo cizrník beraní. Jde o obzvláště odpornou luštěninu, která se u nás naštěstí nevyskytuje (poprvé jsem měl tu čest jí ochutnat v Itálii na vánoční oběd, a byly to fakt nechutné vánoce).

Po měsíci sprcha, aneb v Londýně zase prší.

Léto v Londýně se neslo ve znamení hnusu. Neustálý déšť, chladno až sychravo, silné větry, sporadicky záblesk slunce. Nejhorší byl květen a červen, ale ani červenec nestál za moc. Ovšem jestli mě něco dorazilo, byl to srpen. 9.8. jsem se vrátil z dovolené v rozžhavené Praze, užil si dva dny vedra v Londýně, a pak zapršelo. Pršelo čtrnáct dní v kuse. Mít víc času a méně lenosti, na blogu už by se blýskal příspěvek ve znění "Jaro, pozdim, zima, aneb tři anglická roční období". Jenže než jsem se k jeho sepsání dokopal, přišel 25. srpen a s ním opět hezké počasí, které, k velkému překvapení všech, vydrželo neuvěřitelných třicet dní. A aby bylo tradičním paradoxům učiněno zadost, já si už asi dva týdny potichu přál, aby aspoň trochu zapršelo, nejlépe přes noc abych nezmokl. Déšť totiž výrazně usnadňuje mojí práci – zakryje spoustu drobného smetí, které je za sucha hrozně vidět a musí se zametat, a navíc mokré (vlhké) listí se zametá daleko líp než na troud uschlé.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Ano, čtete správně, v Londýně třicet dní nepršelo! Párkrát to sice bylo na spadnutí, mraky se však vždy roztrhly a zase bylo pěkně. Jinými slovy, po odporném létu, které prý i na Anglii bylo abnormálně deštivé, jsme měli fakt pěkné září. Až do dnešního rána. Dnes ráno jsem se probudil za větrné meluzíny, tak dobře známé ze zimních měsíců, kolo rovnou nechal doma a vzal to autobusem, a netěšil se na vyhlídky větrného dne. Jenže. Krátce po půl osmé vítr dočista ustal a začalo pršet. Zprvu to nevypadalo nijak zle, až po pár minutách jsem přeci jen vytáhl pláštěnku a bylo to jen tak tak. Slejvák jako prase mě promáčel od pasu dolů, udělal přesně to co jsem si už dlouho přál, tedy spláchl smradlavé chodníky, a po dvou hodinách se vytratil. Já uschl, sundal pláštěnku a užíval si zbytek opět-větrného-dne.

Obrazy Harlesdenu, aneb London rubbish

Aneb jak vypadá nejodpornější čtvrť, jakou jsem kdy v životě viděl. Nabízím vám sbírku čtyřiceti fotek, na nichž můj fotoaparát zachytil ty největší nechutnosti, ale i zcela běžné každodenní bordelismy v ulicích Harlesdenu. Jedinou výjimkou je poslední fotka - listnatý, leč jinak čistý Hampstead. Další divy Harlesdenu jsem už v minulosti publikoval v rubrice Život v Anglii.

Dotěrná herní vzpomínka

Stalo se vám někdy, že jste si zničehonic vzpomněli na určitý zážitek, věděli že jde o pasáž z nějaké hry či filmu, měli jste před očima dokonalý ostrý a detailní obraz té scény a nebyli s to si vzpomenout, odkud přesně pochází? Přesně to se mi dneska stalo a vrtalo mi to hlavou tak dlouho, dokud se nedostal ke kompu a neprovedl investigativní činnost. Chcete-li si taky trochu zainvestovat, přečtěte si následující odstavec. Řešení je na konci článku.

Mnou vybavená scéna vypadala takto: Afghanistán, začátek asi závěrečné mise, průměrná grafika, z dnešního hlediska nic extra. Hlavní postava naskakuje do džípu, ovšem nikoli za volant, nýbrž ke kulometu. Nalevo jsou nějaké baráčky a výbušné sudy. Nalevo se údolí rozpíná a váš úkol je probojovat se do bunkru a vyhodit ho do luftu výbušninou. Zároveň musíte dojít do vchodu ve skále, projít totálně temnou chodbou a někoho na jejím konci vystřílet. Střih. Další část miste se odehrává u obří budhistické sochy, před ní probíhá tuhý boj znepřátelených frakcí, vy se mezi nimi musíte proplížit, dostat se do oné sochy, za níž se skrývá další jeskyně, a na jejím konci zabít hlavního zmetka. Není to nijak tuhý boj, jde jen o to zastřelit nějakého finálního teroristu.

Tak a teď si zkuste, stejně jako já, projet rejstřík dopařených her a vybavit si do které z nich tato scéna patří. Mně to nasadilo takového brouka do hlavy, že jsem fakt musel ihned po příchodu sednout ke kompu, otevřít seznam dohranejch her, vzít v potaz možné kandidáty a podle screenshotů a článků na netu se dobrat pravdy. Nakonec mi pomohl web Abecedaher.cz, kde jsem se dobral velice detailní pravdy, jež přesně odpovídala mnou rozpomenuté scéně, jež je závěrečnou misí české pecky Chameleon.