Wales Kveten 2009

S menším zpoždšním ale přece. Tady jsou fotky s komentářem ze čtyřdenního výletu do Walesu letos v květnu s bratrancem, jeho holkou a jejím bráchou. Počasí nám sice moc nepřálo, ale jinak to byl super výlet a Wales se mi moc líbil. Hlavně to, že tam nejsou skoro žádný lidi! Jen zelený kopce, ovce, občas nějaká vesnička, zase kopce... taková pohoda a relax. Po návratu do Londýna jsem první hodinu trpěl regulérní fóbií z lidí, než jsem si na ty davy zase zvyknul. Útěk z civilizace jsem fakt potřeboval, o čemž svědčí hláška, kterou jsem užasle pronesl sotva jsme vyjeli za město: "hele, strom, a jak je zelenej", načež bratránek opáčil "tys asi dlouho nebyl mimo město, co?". Měl naprostou pravdu.

Dreamkiller

Právě jsem strávil hodinu hraním Dreamkillera. Mám problém určit, zda je větší sračka tohle nebo ruský Operation Matriarchy...

Léčba šokem, aneb dabing je někdy lepší než originál

Po letech sledování Ženatého se závazky v češtině, s geniálním zedníčkovským dabingem, jsem si jen tak na zkoušku pustil jeden díl v originále. Prostě už mi vadily ty špatně přeložené vtipy, které v češtině vůbec nedávají smysl. Věděl jsem, že když dali Zedníček a Zavadská hlasy Alovi a Peggy, že stvořili nejlepší dabing pod sluncem, a že originál bude o ničem. A že přijde šok. A že to bude hrůza. I když už sleduju prakticky všechno v angličtině, tak Simpsonovi a Bundovi prostě čeština rulez, kam se hrabe originál. No ale prostě ta zvědavost mi nedala. No co budu povídat, Alův americký hlas je prostě hnus bezbarvý, ale když jsem uslyšel promluvit Peggy, nemohl jsem uvěřit že tohle je originál hlas té ženské na obrazovce. To zní jak nějaká o dvacet let mladší holka. A hlavně je to hlas Leily z Futuramy!!! No mě poser záda. Zlatej Zedníček.

Dead Space - dlouhá pařba

16 hodin nonstop pařby. V sobotu 3.10.2009 okolo jedenácté dopoledne jsem si na PS3 pustil Dead Space a pařil do šesti ráno následujícího dne.

Hru jsem rozehrál o pět dní dříve a během asi desetihodinového zátahu se dostal zhruba do třetiny, jenže pak jsem až do soboty neměl kvůli práci čas. Na sobotu jsem se tedy těšil...

Jak se dělá videorecenze

Jestli vás nebaví číst dlouhé články nebo koukat na čtvrthodinové videorecenze, doporučuji tohle.

Hry dopařené za třetí kvartál 2009

Legendary: Pandora's Box - v jednoduchosti je síla.

Minulý rok někdy na podzim došlo v mém herním životě k revolučnímu zvratu - po téměř patnácti letech jsem si koupil konzoli. Letos v létě nastal zvrat druhý - koupě nového počítače. Ne, že by taková událost sama o sobě byla kdovíjak zvratová, ale když k tomu dojde po téměř pěti letech, tak to v mém případě rozhodně zvrat je, a velký. Přihlédneme-li k faktu, že jsem místo PC šel do herního notebooku za 2500 dolarů, považoval bych to za životní revoluci. Jak si jistě dovedete představit, s pět let starým kompem se moc nových her zahrát nedá a v mém diáři se vytvořila dlouhá fronta doomovek, netrpělivě čekajících na mé pařanské choutky. Prostorný hard disk nového počítače se rychle zaplnil pařivem a jak je vidno z tohoto článku, na čas jsem dal Playstationu vale a žhavil klávesnici a myš (i když početně není dohraných titulů zas tolik, ale holt člověk intenzivně pracující nemůže furt jen pařit, že. Mimochodem, Crysis a Crysis Warhead jsem dohrál v předešlém čtvrtletí).

Wolfenstein - dohráno. Dojmy tak na 75%

Ačkoliv mě Wolf zpočátku zklamal a po osmi hodinách hraní mě z něj až bolela hlava, nakonec mě chytl a užil jsem si ho parádně. Přesto jsem se nemohl zbavit nepříjemného dojmu z několika herních prvků, které mi kazily celkový požitek a nejradši bych je ze hry úplně vyřadil.

Zaprvé pomalá chůze a prakticky nepoužitelný běh, zadruhé sbírání předmětů, které mě odvádělo od brutálního postupu zástupy nepřátel. Nutkání dívat se za každý roh a prozkoumávat každý centimetr čtvereční jestli tam náhodou není pytel zlata nebo nějaké papíry mě fakt otravovalo. Chvílemi jsem měl dojem, že hraji mise jen abych našel všechny věci a abych to neměl tak jednoduché, tvůrci mi do cesty postavili pár zmetků a zadali nějaký úkol, aby se jako neřeklo.

Co mě však iritovalo úplně nejvíc bylo používání toho zeleného pohledu, Veil se mu myslím říká. Protože panáček bez zapnutého Veilu chodí pomaleji než opilý šnek s činkou přivázanou za tykadla, nevidí tajné průchody a siluety nepřátel nejsou zvýrazněné, je člověk nucen prakticky nepřetržitě mít tuto věc zapnutou, čímž se připravuje o požitek z grafiky a navíc je v neustálém stresu jestli to stihne k další kaluži s energetickou vodičkou.

Tohle a ještě nevyváženost celé hry vůči závěrečnému souboji. Wolfem jsem se prostřílel skoro se zavřenýma očima (tupá jednoduchost a nápovědy pro dementy se nezapřou), načež jsem se na samém konci zasekl u otravně obtížného závěrečného bosse.

Přes všechny tyto nedostatky je však Wolfenstein parádní střílečka ze staré školy a tvůrci si zaslouží pochvalu. Spolu s prvním Soldier of Fortune a Star Trek Elite Force je Wolf moje nejoblíbenější hra od Raven Software.